"All the art of living lies in a fine mingling of letting go and holding on."
a taky
"Život má takový smysl, jaký mu dáme."
Někdy má pro mě smysl všechno a někdy vůbec nic. A tak se mezi tím zmítám.
Jako Jekyll a Hyde. Martina Mia.
Narodila jsem se v husitském Táboře roku 1981. Myslím, že mě to dost ovlivnilo. Takové to "za svou pravdou stát" - počkat, to je přece Spirituál... A k tomu jsem navíc znamení Panny, to dá člověku zabrat.
Nebo hlavně těm okolo mě :)
Já a psaní
Baví mě spřádat příběhy, analyzovat situace kolem sebe, dělat průniky událostí, motat to klubíčko a nakonci je zase rozmotat a přitom vidět, že vzniklo něco nového... Takže se se mnou z místa na místo stěhují různé popsané ubrousky, útržky, poznámky, nápady a kostry příběhů, staré už třeba jak Metuzalém. Třetí kniha, kterou jsem po africkém cestopise a Indigových pohádkách dotáhla do textového konce (ale nechtějte vidět ty prapůvodní verze :-), se jmenuje Solfánci a Sluneční královna a je o odvaze být tím, kým doopravdy jsme. Najdete ji tady na e-shopu a nikde jinde, neboť není v distribuční síti.
A aha, abych nezapomněla, v nakladatelství Fragment vyjde novela Život je šlehané hruškové pyré. Typický zástupce těch textů, co jsou staré jako ten Metuzalém, protože tuhle knihu jsem začala psát vážně ještě kdysi zamlada, přežila se mnou mnohá stěhování a studia - a dost se v ní ty jednotlivé fáze života otiskly a některé tam zůstaly a jiné přestaly dávat smysl. Takže bude na světě díky práci úžasné redaktorky paní Kateřiny Voborské a já jí moc děkuji za to, že mi dala šanci a knize fazonu a řád a také ji nasměrovala do kategorie young adult, protože já bych si s tím jinak nevěděla rady. Tak ať se vám líbí!
Co miluji
Miluji své děti. Svého muže, svou rodinu. A skrze ně to všechno ostatní. Taky vůni posečené louky, kohoutí kokrhání a lámu patky čerstvého chleba a ... čím dál více ty obyčejnskosti. Myslím, že směřuji k tomu typickému - mám radost už jen z toho, že se ráno probudím. A nadýchnu... A pak v optimálním, v tom úplně nejoptimálnějším případě nikomu neublížím a třeba i rozdám trochu radosti. Zamyšlení... Možná, že se i čím dál více také ptám, co můžu udělat já pro svět, než co svět může udělat pro mě. To už začínám mít za sebou...
Co chci a kam směřuju
Když mě celý ten techno svět a hromady plastů vždycky uvrhnou do beznaděje žití, vím, že jednoho dne všechno vypnu a skončím v chaloupce na Šumavě, jako úplná ježibaba, kde bude akorát tak to, co si vypěstuju nebo co mi přinesete za moje knížky. K životu mi bude stačit petrolejka a starý psací stroj a nějaký ten pokec s vámi nad krásami světa a bude to fajn. A budu celá a celičká.